Účast na Zlínskem Desing Weeku jsem zahájil ve čtvrtek 8.5.2025 festivalovou výstavou s podtitulem „Design jako dialog“, která ukazovala design nikoliv jako produkt, ale jako proces komunikace, a to mezi člověkem a technologií, mezi jednotlivcem a komunitou, mezi společností a její budoucností. Výstavou nás provedla dramaturgyně Zlin Design Weeku Natálie Vencovská, která představila pět tematických okruhů: dialog s budoucností, technologiemi, lidmi, městem a krajinou. Projekty byly jak ze zahraničí, tak z domácí scény.

Nejsilněji na mě zapůsobily dva momenty. Prvním byl projekt spekulativního designu reagující na stárnutí populace, který představil haptické zařízení jako formu doteku pro osamělé seniory. Tento přístup mě zaujal především tím, že upozorňuje na často opomíjenou dimenzi senzorického prožívání služeb, která může být v budoucnu klíčová i pro informační instituce. Uvažoval jsem nad tím, jak by veřejné instituce mohly podobně rozvíjet tato empatická rozhraní, přístupná i pro uživatele s různými omezeními. Vnímám to jako výzvu pro tuto oblast, a to přemýšlet nejen nad obsahem, ale i nad způsobem, jakým je informace zprostředkována.

Druhým výrazným bodem byl projekt Participace měst, konkrétně na příkladu města Humpolec, který pomocí metodiky Double Diamond ukazoval, jak lze design zapojit do tvorby veřejného prostoru prostřednictvím spolupráce s jeho uživateli. Tento přístup je mi blízký i jako studentovi informačních studií, jelikož participativní navrhování považuji za klíčový nástroj i při rozvoji dalších služeb. Konkrétně mě zaujala fáze testování a revize na základě zpětné vazby, což je princip dobře přenosný do praxe např. při zavádění nových služeb či plánování nového veřejného prostoru. Uvědomil jsem si, že participace zde není jen formální nástroj, ale součást celého designového myšlení.

V souvislosti s mým oborem vnímám blízkost těchto přístupů, jako jsou participace, zkoumání potřeb uživatelů, testování řešení. Také projekt Česko.Digital, který zkoumá digitální vyloučení, je zajímavý z hlediska digitální inkluze. Výstava tak nabídla nejen vizuální zážitek, ale především silný odborný podnět pro přemýšlení o roli designu v informační společnosti.

Dále se toho dne konala na zlínském zámku akce Design Dazzle, Powered by Pecha Kucha, která nabídla sérii krátkých a podnětných prezentací formátu PechaKucha, ve kterých vystoupili designéři, architekti, tvůrci, vývojáři her či zástupci neziskového sektoru. Celkem vystoupilo 11 řečníků a každá prezentace přinesla jiný pohled na roli designu v dnešní společnosti.

Zaujala mě například prezentace o vývoji recyklovaných materiálů ve studiu Novavita, které experimentuje s využitím zbytkového plastu nebo kávového odpadu. Přestože se téma na první pohled může zdát vzdálené mému oboru, přimělo mě to přemýšlet o udržitelnosti, např. ve vztahu k designu interiéru, mobiliáře nebo spotřeby materiálu při různých akcích. Design udržitelnosti zde není jen otázkou estetiky, ale strategie provozu služeb.

Další silný moment představoval výstup zástupce studia Q Designers, které se věnuje designu služeb v oblasti péče o blízké. Přístup jejich práce staví na hlubokém zkoumání potřeb, empatii a soužití s uživateli v terénu. Tuto metodiku vnímám jako inspirativní i pro oblast knihovnictví, např. při navrhování služeb pro seniory či osob s hendikepem. Konkrétní příklady z jejich praxe ukazují, jak lze uživatele aktivně zapojit do navrhování služeb, což je přístup blízký současným trendům.

Velmi zajímavá byla i prezentace herního vývojáře, který představil, jak lze pomocí herního designu přenášet zkušenosti a emoce. To mě vedlo k úvaze o potenciálu využití této metody např. v oblasti informační gramotnosti, nebo podpory čtenářství. Herní principy mohou být nástrojem nejen pro motivaci, ale také pro vytváření hlubšího vztahu k informacím.

Atmosféra celé akce byla velmi kreativní a podnětná. Oceňuji, že organizátoři poskytli nám divákům možnost pokládat dotazy přes platformu Slido, což podpořilo interakci hostů s publikem. Z akce jsem si odnesl především uvědomění, že design má sílu nejen estetizovat, ale především ovlivňovat, zjednodušovat a kultivovat prostředí, ve kterém žijeme. Setkání různých přístupů pro mě bylo inspirativním impulzem pro další práci i přemýšlení o designu jako nástroji pozitivní změny.

Následující den jsem se zúčastnil hned několika dalších akcí festivalu. Jako první jsem navštívil stálou expozici ve 14. budově areálu Svit, která nese název „Princip Baťa: dnes fantazie, zítra skutečnost“. Výstava mě zaujala nejen svým vizuálním zpracováním, ale především šíří témat, která mapují historii firmy Baťa od jejího založení v roce 1894 až po znárodnění a rozpad koncernu v poválečných letech. Z pohledu mého studijního oboru byla zajímavá také prezentace systému vnitropodnikové komunikace a marketingu, jelikož firma Baťa byla svým důrazem na inovaci, organizační know-how a vzdělávání průkopnická.

Expozice je rozdělena do několika tematických celků; od výroby obuvi, přes reklamu, dopravu, až po sociální politiku firmy, která byla na svou dobu výjimečná. Velmi silným dojmem na mě zapůsobila i část věnovaná obuvnickému muzeu, které obsahuje více než 600 exponátů a patří k největším sbírkám svého druhu v Evropě. Díky vitrínám s historickou i exotickou obuví člověk lépe pochopí, jak se vyvíjela móda i výroba v různých částech světa. Mnoho bot je doprovázeno detailními popisy, které zmiňují nejen použitý materiál, ale i kulturní souvislosti.

K vidění je také původní výrobní linka tzv. „kruh“ s desítkami obuvnických strojů a některé z nich jsou stále funkční. Zaujala mě i rekonstrukce ševcovské dílny z 19. století, včetně detailního popisu tehdejších pracovních podmínek. K expozici patří i stylizovaná prodejna obuvi z 30. let. Součástí výstavy je také část věnovaná filmové tvorbě ve Zlíně, která vznikla díky Baťovým filmovým ateliérům. Nechybí zde profily osobností jako Hermína Týrlová nebo Karel Zeman, jejichž tvorba přispěla k věhlasu dětského filmu v regionu. Závěrečnou část tvoří prezentace cestovatelského fenoménu, zejména legendární výpravy inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, doplněná o filmy, fotografie i trojrozměrné exponáty.

Celkově na mě výstava působila velmi komplexním dojmem, jelikož byla nejen historicky poučná, ale i vizuálně poutavá a technologicky dobře zpracovaná. Z celé expozice jsem si odnesl nejen nové historické poznatky, ale především inspiraci, jak může být obsah předáván poutavou a edukativní formou. Oceňuji systematické uspořádání výstavy a propojení exponátů s příběhy, což jsou principy dobře přenositelné i do informačních a knihovních služeb, např. při tvorbě výstav, edukativních programů nebo interaktivního obsahu. Baťův důraz na inovace, komunikaci a interní vzdělávání mě přiměl přemýšlet o tom, jak důležitou roli hraje kultura sdílení znalostí i uvnitř organizací.

obrázek č.2-3 z výstavy „Princip Baťa: dnes fantazie, zítra skutečnost“

Další bod programu představovala debata s názvem „KAM Zlín: veřejná diskuze s veřejností“, která se konala v ulici Zarámí, před kavárnou Pikola. Jednalo se o živý, otevřený prostor, jehož cílem bylo nabídnout občanům možnost vyjádřit svůj názor na budoucí podobu této městské ulice.

Na místě byl instalován interaktivní prvek, pomocí kterého si každý mohl zkusit navrhnout, jak by ulice mohla vypadat. Přemýšleli jsme, kam by šla umístit zeleň, lavičky, odpadkové koše, lampy, kudy by vedla cesta, a kde by byl prostor pro lidi. Tato forma zapojení veřejnosti byla nejen zábavná, ale i poučná, jelikož mi umožnila zamyslet se nad tím, jak by měla vypadat městská ulice, která podporuje komunitní život, klid a funkční veřejný prostor. Došlo mi, že to není tak jednoduché, jak to vypadá. Zvláště, když musíme s těmito návrhy přihlédnout k dalším okolnostem daného prostředí. Během festivalu nahradil dvě parkovací místa tzv. parklet, což je dřevěná platforma s posezením a zelení, která se v kombinaci s okolní kavárnou a vinárnou stala skvělým místem pro komunitní setkávání.

Akce ukázala, že i relativně malá proměna městského prostoru může mít pozitivní dopad na jeho využívání a atmosféru. Zaujalo mě, jak otevřeně se diskutovalo, a oceňuji, že lidé z Kanceláře architekta města Zlín přistupují k rozvoji města i se zájmem o názor místních obyvatel.

Další zastávkou byl zlínský zámek, kde se konala diskuze mezi experty, kteří se pohybují na pomezí designu, výzkumu a inovací. Tato panelová diskuze s názvem „Design KANTÝNA: Design-thinking – uživatel v centru: mýtus nebo must have?“, se věnovala metodice design thinking a jejímu využití v praxi. Diskuzi moderovala Natália Vencovská a mezi hosty vystoupili Anežka Řepík, designérka a průkopnice design thinkingu v ČR, Jan Jelínek, inovační a business designer studia Q Designers, a Ondřej Raul, výzkumný designer a spoluzakladatel agentury Stride XL.

Hosté se shodli na tom, že design thinking je metodologie zaměřená na kreativní řešení problémů s důrazem na hluboké porozumění potřebám uživatelů. Tento přístup je iterativní, podporuje spolupráci a zahrnuje kombinaci výzkumu, tvorby, testování a zpětné vazby. Hlavní přínos design thinkingu spočívá nejen v tom, že pomáhá koncovým uživatelům, ale především týmům, které se snaží měnit nebo zlepšovat současný stav, tedy designérům, inovátorům či projektovým manažerům. Diskuze přinesla zajímavé pohledy na to, jak se jednotliví hosté k design thinkingu dostali, a to od webdesignu přes sociologii až po reklamní praxi. Všichni zdůraznili, jak klíčová byla přímá interakce s uživateli a praktické zkušenosti, které je vedly k hlubšímu zájmu o tento přístup.

Diskuze se věnovala také aplikačním možnostem design thinkingu. Ukázalo se, že metoda je využitelná napříč prostředími, a to od startupů, přes korporace, až po veřejnou správu a neziskový sektor. Klíčovým faktorem je však otevřenost změně, tzv. „mindset“ a schopnost týmu nebo instituce investovat čas a energii do pochopení problému. Během přednášky jsem přemýšlel, zda je možné design thinking využít pro každou situaci, načež mi vzápětí hosté potvrdili, že to tak není. Nehodí se např. pro řešení velmi technických nebo krizových problémů, kde je třeba postupovat podle připravených scénářů.

Celkově byla akce velmi inspirativní. Nabídla nejen teoretické ukotvení metody, ale především otevřený pohled na její silné i slabé stránky, konkrétní zkušenosti z praxe a podněty k dalšímu rozvoji. Diskuze mi pomohla lépe pochopit, jak může design thinking fungovat jako užitečný nástroj při navrhování služeb, procesů a inovací s ohledem na skutečné potřeby lidí.

obrázek č.4 Design KANTÝNA: Design-thinking–uživatel v centru: mýtus nebo must have zleva: Natálie Vencovská, Ondřej Raul, Jan Jelínek a Anežka Řepík

Poslední přednáška toho dne se jmenovala „Design KANTÝNA: Design inovací ve veřejném sektoru“ a vystoupili na ní odborníci z Oddělení sociálních inovací MPSV ČR. Diskuze byla zaměřila na uplatnění designového přístupu v oblasti veřejných služeb a státní správy. Hosty byli Erik Vaněk, designér služeb se zkušenostmi napříč veřejným i neziskovým sektorem, a Lukáš Jan Němec, designér, který má zkušenosti s produktovým designem i sociálními projekty v oblasti vězeňství.

V úvodu zazněly lehké „zahřívací“ otázky, poté se diskuze ponořila do hlubších témat. Klíčovým bodem bylo, že design služeb ve veřejném sektoru vyžaduje především empatii a pochopení kontextu cílové skupiny i vnitřního prostředí institucí. Oba hosté zdůraznili, že design není jen o nástrojích a metodikách, ale především o schopnosti správně pojmenovat problémy a zapojit všechny klíčové aktéry, např. od uživatelů až po úředníky a politické vedení. Zazněly příklady z praxe, např. z oblasti zavádění terapeutických programů ve věznicích. Diskutovalo se o tom, jak změny často iniciují jednotlivci „zevnitř“ systému – tzv. „hackeři systému“, kteří přinášejí nový způsob uvažování. Hosté se také shodli, že důležitým prvkem je ochota riskovat, testovat a nebát se chyb.

Důležitou úlohu sehrávají také neziskové organizace, které propojují veřejnou správu s každodenním životem lidí. Zároveň se řešila otázka, zda je možné systémové změny nějak obejít či urychlit a odpovědí bylo, že změna vyžaduje kombinaci strategického tlaku zespodu i podpory shora.